Súrja
Súrja je bůh Slunce, slunečním bohem. Je také bohem osvícení a osvobození. V indické mytologii si Súrja odívá zlatý šat a jeho božský vůz je tažen buď jedním ořem, nebo sedmi klisnami.Súrja, bůh Slunce, je v našem duchovním životě nesmírně důležitý a významný, ačkoliv je mu odkázáno jen několik hymnů. Ve Védách je tomuto bohu Slunce nabídnuto jen deset hymnů — v porovnání s Indrou, kterému je nabídnuto přes dvě stě padesát hymnů.
Fyzické slunce, které skutečně vidíme, je nazýváno okem bohů Agniho, Varuny a Mitry. Slunce je fyzickým ztělesněním duchovního světla Agniho a těchto dvou dalších kosmických bohů.
Svítání je předzvěstí Súrji. V sanskrtu je svítání nazýváno uša nebo ahana. Uša je bohyně svítání. Vzývá přítomnost boha Slunce, a když se Súrja objeví, vypadá to, jako by bohyni následoval. Bůh Slunce má pro bohyni Ušu bezmeznou božskou lásku. Chce jí nabídnout všechnu svoji vnitřní božskost a ona ji od něj radostně přijímá.
Slunce je daleko, velmi daleko od naší planety Země. Když odtud pozorujeme slunce, jeví se nám jako malý kruh, avšak my víme, jak zářivé a jak nesmírné ve skutečnosti je. A podobně vnitřní slunce, slunce, které máme hluboko v nitru, je od nás velmi daleko a zdá se velmi malým a nevýznamným. Když však naše vnitřní slunce dosáhneme, jsme osvíceni a přeměněni a vstoupíme do záře transcendentálního Světla.
Vnitřní slunce má každá lidská bytost. Fyzické slunce pozorujeme každý den. Ale vnitřní slunce, slunce božskosti, které máme v nitru, většina lidí nespatřila ani jednou za život. A kdybych řekl, že je každý jedinec požehnán jen jedním vnitřním sluncem, pak bych se mýlil. Pokročilí duchovní hledající mají více než jedno slunce. A duchovní Mistr, ve svém nejvyšším transcendentálním vědomí vlastní vnější slunce a bezpočet sluncí vnitřních; je vlastníkem celého vesmíru.
Jde-li někdo po cestě duchovnosti, potom je schopen spatřit své vnitřní slunce. Někteří z vás je již zahlédli. Někteří z vás je viděli na letmou sekundu, nebyli však schopni rozeznat, že je to vnitřní slunce. Avšak svitne den, kdy své vnitřní slunce uvidíte plně s celou jeho transcendentální Slávou a vy budete zaplaveni nebeským Světlem. Potom, jak v duchovním životě porostete, budete moci vytvořit více než jedno vnitřní slunce.
Vnitřní slunce se pohybuje. Proto se i vnitřní světlo pohybuje a osvěcuje. A naopak, vnitřní slunce může zůstat stálé a tiché. Když je vnitřní slunce stálé, jsme také tiší. Proto máme v Íša upanišadě, jedné z nejproslulejších Upanišad, popis něčeho, co se současně pohybuje i nepohybuje:
Tad ejati tan naijati...
„Pohybuje se i nepohybuje.
Je daleko a je blízko.
Je uvnitř a je vně.“
Bůh Slunce je také bohem létání a tuto svoji úlohu sehrává jako nádherný pták. Čas i prostor jsou přikryty křídly boha Slunce. V Rig védě je významný hymnus, který zní: „Hvězdy jednají jako zloději. Když uvidí slunce, utečou, protože se nekonečné záře slunce obávají.“ Je tam i další hymnus, který vzývá večer. Večer zve západ slunce říkajíc: „Bratře, celý den jsi tvrdě pracoval. Nyní si odpočiň.“ A tak, když večer vroucně požádá boha Slunce, aby si odpočinul, objeví se noc.
Stvoření vstoupilo do existence ze slunce. Slunce je stvořitelem, který stvořil něco, co nemá začátku ani konce. Jeden významný Mistr prohlásil: „Jestliže počátek přijde z něčeho, potom to není počátek. Počátek nemůže přijít z něčeho.“ To je pravda. V duchovním životě však známe dvě významná slova: puruša a prakriti. Puruša a prakriti jsou vždy nezrození a nesmrtelní. Ve třinácté kapitole Bhagavadgíty, Sri Krišna objasňuje, že puruša a prakriti jsou bez počátku. Puruša, transcendentální, prvotní Bytost a prakriti, absolutní Energie společně stvořili věčné i dočasné.
V Rig védě se dozvíme, že existence přišla z neexistence. Co neexistence znamená? Pokud si myslíme, že neexistence znamená nic, potom se mýlíme. Není to něco, co nikdy neexistovalo. Neexistence je něčím, co nemůžeme spatřit pouhým okem, něčím, co je za dosahem našeho pozemského chápání. Když máme své třetí oko plně pod kontrolou, uvidíme neexistenci jako něco, co si ještě ve vnějším světě nevzalo náležitou formu a hmotu. Když si neexistence vezme náležitou formu a tvar, je pro nás možné vidět ji a využít ji v našem každodenním životě.
Všichni se chceme koupat v moři slunečního světla. Vnější sluneční záře nám dá pročištění; vnitřní sluneční záře nám dá osvícení. Když se chceme umýt ve vodě, potřebujeme mýdlo a ručník. Když však máme sluneční lázeň, potom tyto věci nepotřebujeme. Když se koupeme ve vnitřním slunci, potom k uspokojení všech našich vnitřních potřeb potřebujeme jediné: plačící vděčnost naší duše. Snadno se můžeme koupat v moři vnitřního světla, jestliže nabídneme plačící vděčnost své duše Nejvyššímu, nebo do své plačící vděčnosti vstoupíme.
Slunce, které vidíme na obloze, je vždy krásné. Svítá; všude kolem vidíme krásu. Díváme se na slunce a získáváme inspiraci. Bůh Krása, bůh Slunce, k nám ráno přichází ve formě inspirace. Básník je inspirován k napsání oduševnělé básně, hudebník je inspirován ke složení nádherné hudby. Lidé pracující v různých společenských postaveních, získávají ze slunce hojnost inspirace k naplnění svých denních povinností.
Bůh Slunce k nám v poledne přichází jako dynamická aspirace. Musíme splnit úkoly dne. Musíme naplnit naše vnější požadavky stejně tak, jako naše vnitřní požadavky. Vnitřní slunce k nám přichází se svými žhnoucími plameny, dávajíc nám mocnou, oduševnělou a dynamickou vůli, která pobídne náš vnitřní vývoj a vnější projevení.
Bůh Slunce k nám večer přichází jako realizace. Slunce zapadá a nejvyšší čistota vládne všude kolem. Příroda odpočívá, Matka Země aspiruje a vše je mírem a láskou uvnitř i vně. S večerem přichází realizace, jak nám bůh Slunce nabízí, abychom se s ním podělili o jeho bohatství. Když nastane realizace, úloha inspirace a aspirace končí.
Ve Védách jsou tisíce manter. „Mantra“ je sanskrtské slovo, které znamená vzývání. Mantrou může být slabika, slovo, jméno nebo věta či dvě. Když pronášíme mantru oduševněle, jsme přeneseni do sedmého nebe nebeské blaženosti. Jsou tisíce manter, jedna mantra však zůstává nejvýznamnější a tou je Gájatrí mantra. Tuto mantru nalezneme ve třech Védách: Rig védě, Sáma védě a Atharva védě. Tato mantra je také nejvznešenější rágou. Nyní vám tuto mantru nabízím. Proč? Je proto zvláštní důvod. Nejprve bych ji chtěl zazpívat a potom vám povím její význam:
Aum bhūr bhuvaḥ svaḥ
tat savitur vareṇyam
bhargo devasya dhīmahi
dhiyo yo naḥ pracodayāt
Toto je Gájatrí mantra. Mnozí skladatelé na ni složili melodii. Její význam je: „Kontemplujeme na nejzářivější božské světlo Stvořitele, boha slunce, abychom dosáhli vnitřního porozumění, pro osvícení naší inteligence, pro podnícení našeho porozumění, pro přeměnu našeho pozemsky spoutaného vědomí do bezmezného Světla vnitřního Slunce, boha slunce.“
V Indii časně ráno vzhlížejí brahmínové a hledající nejvyšší Pravdy se sepnutýma rukama k obloze, a jakmile slunce vyjde nad horizont, nabídnou tuto modlitbu bohu Slunce. Zpívají tuto mantru pro své vnitřní osvícení nanejvýš oduševněle mnoho tisíckrát.
Představu o tom byste získali, kdybyste šli podél Gangy a viděli indické brahmíny a hledající, jak se modlí se sepnutýma rukama ke slunci pro vnitřní osvícení. Opakováním této mantry dosáhly stovky a stovky hledajících duchovní dokonalosti. Pokud ji můžete oduševněle zopakovat tisíckrát po sobě, jste schopni získat alespoň špetku vnitřního osvícení. Ale musí to být prováděno nanejvýš oduševněle, ne tak, jako když se dítě něco učí nazpaměť.
Slunce je duší vesmíru. Duše nemá zrození ani smrt.
Na jāyate mriyate vā kadācin…
„Duše se nikdy nerodí a nikdy neumírá.
Nemá počátku, nemá konce, nemá minulost,
nemá přítomnost, nemá budoucnost.“
To je duše.
Vāsāṁsi jīrṇāni yathā vihāya…
„Oheň ji nemůže spálit, voda ji nemůže
promočit, vítr ji nemůže vysušit, zbraně
ji nemohou zničit …“
To je duše.
Bůh Slunce nám dává poznání a moudrost. Bůh Slunce nás osvobozuje od rozsáhlé nevědomosti a neproniknutelné temnoty. Proto vzýváme boha Slunce. Avidya znamená nevědomost. Vidya znamená poznání. Vidya a avidya jdou společně. Vezměme nevědomost jako trn. Jeden trn se zabodl do naší nohy. Vezměme tedy druhý trn, poznání, abychom jím první trn vyjmuli. Když první trn vyjmeme s pomocí druhého, můžeme říci, že vstupujeme do sféry smrti a podrobujeme si ji. Jakmile je trn venku, nepotřebujeme ani trn, který nám vnikl do nohy, ani nepotřebujeme trn, kterým jsme ten první vyjmuli. Tehdy jdeme za poznání i nevědomost a vstoupíme do panství extáze Moudrosti.
Jsou dva typy poznání; vnější poznání a vnitřní poznání. Vnější poznání nám může povědět o duchovním životě, o vnitřním životě. Vnější poznání ale není stejné jako vnitřní poznání. Vnější poznání nám poví, že Bůh existuje a že pokud budeme následovat duchovní život, uvědomíme si Jej, a budeme-li meditovat na Boha, získáme mír, blaženost, moc, radost a podobně. Vnější poznání ale dále jít nemůže. Pokud však vstoupíme do nejvnitřnějších zákoutí našeho srdce, tehdy zasvitne vnitřní poznání. Když nastane vnitřní poznání, tehdy automaticky a spontánně ochutnáme božský nektar amritu, a tímto božským nektarem je Nesmrtelnost.
Sluneční svit a bůh Slunce nemohou být odděleni. Tak jako nemůže být oddělen Bůh Stvořitel a Bůh stvoření, rovněž nemůže být oddělen bůh Slunce a sluneční svit. Védy praví toto:
„Bůh Slunce je Světlo, Světlo je bůh Slunce."
