Odpuštění a vděčnost

Pojem odpuštění je na Západě obvykle spojován s vinou a odplatou. Dáte někomu pořádný pohlavek a poté se cítíte smutně a provinile. Pak vás ten druhý prokleje a řekne, že vás Bůh potrestá. Nebo vám pohrozí, že vás na oplátku také uhodí. Máte pocit, že když něco uděláte a nebude vám to odpuštěno, stane se vám totéž.

Ale existuje jiný způsob, jak se dívat na odpuštění. Bůh chce, abychom byli na určité výši a mohli tak získat Jeho Náklonnost, Lásku, Soucit a Požehnání. Právě teď však na takové úrovni nejsme. A tak nás Bůh žádá: „Trochu pozvedněte své vědomí a vystupte na tuto úroveň. Pak vám budu schopen dát svou Lásku, svůj Soucit a svá Požehnání.“ Naše lidská mysl to může nazývat odpuštění, ale Bůh nepřemýšlí o našich vnitřních a vnějších zločinech. Jen chce, abychom pozvedli své vědomí a zvětšili tak svou vnímavost a jednotu s Ním. Pak bude schopen dát nám více Soucitu, více Světla a více Lásky.

Když vás tedy požádám, abyste plakali pro odpuštění, žádám vás, abyste vystoupili na určitou úroveň, aby vám Nejvyšší ve mně mohl něco dát. Jste-li výborní žáci, budete smutní, když neuposlechnete svého Gurua a nevystoupíte na tuto úroveň. Co však děláte? V mnoha případech se jen rozhlížíte kolem sebe a vidíte, že někdo jiný už na této úrovni je. Zesmutníte a cítíte se bídně. Děláte tak dvě chyby. Nejdříve se nesnažíte přijít na místo, kde chci, abyste byli a potom žárlíte a cítíte se bídně, protože jste tam uviděli někoho jiného.

Chci-li vám něco dát, musíte přijít blíž a vzít si to. Jsem-li nad vámi, musíte vyjít aspoň do určité výšky, abychom si spolu mohli povídat. Řekněme, že musíte vystoupit na první příčku žebříku. Někdy vidím, že vy, lidé, ode mě, nebo řekněme od Nejvyššího ve mně, tolik, tolik získáte a pak na tu úroveň opravdu vystoupíte. V té chvíli jsem tím nejšťastnějším člověkem. Můžete říci: „Ó, Guru mi odpustil, jinak by ke mně nebyl tak laskavý a soucitný.“ Ale já ani nemyslím na to, co jste udělali. Jsem jen šťastný, že vaše vědomí je o trochu výše a já jsem schopen vám nabídnout více lásky, více náklonnosti, více požehnání.

Pak je zde otázka stupně — stupně vaší vnímavosti. Mohl bych vám dát deset dolarů, ale vy se spokojíte se dvěma. Jak potom chytře ospravedlňujete nedostatek vnímavosti! Řeknete světu: „Guru mi chtěl dát deset dolarů, ale já jsem si vzal pouze dva, protože mi to stačilo. Vystačím se dvěma dolary, tak nepotřebuji deset.“ Mluvím o penězích, ale s láskou, soucitem a požehnáním je to úplně stejné. Chci vám dát tolik, ale vyříkáte: „Ne, dostanu-li trochu soucitu, stačí mi to.“ Chci vám dát velmi mnoho, protože vím, že jedině tehdy vám zítra mohu dát ještě více. Ale vy si chcete vzít jen kapku. A vaše moudrá mysl vás tak chytrým způsobem přesvědčuje, že děláte dobrou věc. Vyjde-li však do popředí vaše srdce moudrosti, řeknete: „Pokud mi chtěl dát deset dolarů, proč bych měl být spokojen pouze se dvěma? Jestli ho chci potěšit jeho vlastním způsobem, musím si vzít celých deset dolarů.“ Proto jste-li skutečně upřímní a cítíte se mnou jednotu, budete smutní, jestliže nepřijmete všechno, co vám chci dát. Řeknete: „Chtěl mi toho dát tolik a já jsem si vzal tak málo. Důvod, proč jsem nepřijal vše, je, že má vnímavost je malá. Klamu sám sebe, když říkám, že mi to stačí.“ Nestačí vám to.

Tento druh dávání a braní se odehrává mezi Bohem a lidskými bytostmi v každém okamžiku. Bůh dává a my bereme. Lidská mysl řekne: „Bůh bude potěšen a šťasten, že mi nemusel dávat tolik.“ Ale Bůh potěšen nebude. Je-li ten, kdo dává, obyčejná lidská bytost, může říci: „Ó, jsem velmi rád, že jsem potkal takového hlupáka, který je spokojen se dvěma dolary. Jsem tak rád, že jsem mu nemusel dát deset dolarů.“ A ten hlupák, který dostane jen dva dolary, je také spokojen, protože může říkat světu: „Vystačím s tím.“ Ten, který dává, je zde darebák, a ten, který bere, hlupák.

Bůh je však smutný, když si nechceme vzít tolik, kolik nám chce dát, protože v tu chvíli neukazujeme vděčnost, která zvyšuje naši vnímavost. Bůh neumírá touhou po naší lidské vděčnosti. Když obyčejná lidská bytost něco někomu dává, ihned se dostaví pocit oddělenosti. Cítí, že právě proto, že dal takovou a takovou věc, musí být ten druhý vděčný. Ale Boží představa vděčnosti je úplně jiná. Je-li to otázka dávání a braní ve světě duší nebo mezi božskými částmi nás samých, pak ten, kdo dává, je stejně vděčný jako ten, kdo přijímá.

Když vám chci dát své požehnání a světlo, jsem tak vděčný, dokážete-li je přijmout, protože to ukazuje na vaši jednotu se mnou. A jsem vám skutečně vděčný a jsem na vás skutečně pyšný, když si vezmete vše, co vám chci dát. Naopak, když vidím, že si to neberete, jsem smutný. Tak vidíte, že vděčnost se objevuje na obou stranách. Já ukazuji svou vděčnost a jednotu s vámi tím, že vám dávám, co mám, a vy ukazujete svou vděčnost a jednotu se mnou tím, že si berete, co dávám. Je zde vzájemná vděčnost a vzájemná jednota. Je to tak sladké!

Každý den máme zlatou příležitost nabízet svou vděčnost našemu Pánu Milovanému Nejvyššímu ve všem, co děláme. Není jediná vteřina, kdy nemůžeme Bohu nabídnout vděčnost. Podívejte se na mě. Kvůli jednotě se svými žáky a s lidstvem fyzicky a mentálně tolik trpím. Ale dokonce i když trpím tak nesnesitelnou bolestí, říkám ve vnitřním světě Bohu: Jsem Ti tak vděčný, že dokážu tuto bolest snášet s radostí. Prožíváš ve mně a skrze mě zkušenost, můj Pane, a já jsem tak vděčný, že se proti Tobě nebouřím. Také jsem Ti vděčný, že mám žáky, kteří mě budou masírovat dvacet čtyři hodin denně, budu-li chtít. Nevyléčí mě, ale přinejmenším mi přinesou úlevu, a já jsem Ti za to vděčný.“ A dokonce i kdybych neměl žádné žáky a žil jako obyčejná lidská bytost, i tak bych mohl říci: „Ó Bože, nezáleží na tom, jak velká je má bolest, mohla by být nekonečně větší. Jsem Ti tak vděčný za to, že nejsem v nemocnici.“ Za dobré věci jsme Bohu přirozeně vděční. Ale i když máme špatné zkušenosti, jako například špatné myšlenky, můžeme projevit vděčnost. Existují dva způsoby. Jeden způsob je ihned srovnat to, co se děje, s okamžikem, kdy jsme měli zážitek ještě horší. Uvidíme, že špatné, nebožské, nečisté myšlenky, které máme dnes, nejsou ničím v porovnání s tím hrozným dnem, kdy jsme tolik trpěli. Pak můžeme říci: „Právě teď jsem špatný, ale jsem Bohu vděčný, protože mé vědomí je stále mnohem výše, než bylo ten hrozný den.“ Nebo se můžeme porovnat s tím, jací jsme byli před deseti lety. Pak řeknete: „Ó Bože, jsem Ti tak vděčný, že dnes nejsem tak špatný jako před deseti lety.“ Toto je nejlepší způsob — srovnat svůj vlastní život s tím, jaký býval.

Jiný způsob je porovnat se s obyčejnými lidmi, kteří jsou kolem nás. Můžeme se rozhlédnout a hned uvidíme neaspirující lidi, kteří jsou neskutečně horší, než jsme my. Pak můžeme říci: „Ó Bože, díky Tvému Soucitu jsem nekonečně lepší než tito lidé. Mohl jsem být tak špatný — jako ona nebo on — ale Ty jsi mi nedovolil, abych byl špatný. Jsi ke mně tak laskavý, tak soucitný.

A tak můžeme nabízet Bohu vděčnost nehledě na to, jaký druh vědomí máme. Máme-li dobré myšlenky, můžeme říci: „Ó Bože, jsem Ti vděčný, neboť nezáleží na tom, jak špatný jsem teď, před pár lety jsem byl nekonečně horší. Díky Tvému Soucitu jsem se stal přinejmenším lidskou bytostí.“

Také musíme vědět, že je-li naše vědomí nízké, můžeme silou vůle naše špatné myšlenky ihned zastavit. A máme-li dobré myšlenky, můžeme je silou vůle zesílit. Síla vůle může snadno zničit naše špatné myšlenky a špatné síly v nás. Silou vůle můžeme také zvětšit sílu svých dobrých myšlenek a zvětšit své dobré vlastnosti. Takže užíváme-li síly vůle správně, můžeme ve svém životě provádět jeden zázrak za druhým. A dokonce i když svou sílu vůle nerozvineme pomocí modlitby a meditace, můžeme tak učinit skrze upřímnou aspiraci a upřímný vnitřní pláč. A tak se modlete a meditujte a rozvíjejte svou aspiraci a vděčnost. Pak skutečně uvidíte ve svém životě rozdíl.

5. leden 1987 Valdivia, Chile