Žádné očekávání!1

Narodili jsme se s očekáváním! Když budu plakat, přijde matka a dá mi mléko. Když budu plakat, otec mě vezme do města. Ale Pán Krišna řekl: „Máte právo na čin, ale ne na jeho plody.“

Ano, něco vykonat bereme jako právo, nemáme však právo očekávat plody našeho činu. V našem případě očekáváme, že skutek a výsledek patří k sobě. Když se dotkneme bubnu, očekáváme zvuk. Ale proč by se měl ozvat zvuk? Očekáváme zvuk, když se dotkneme bubnu. Ale když se dotýkáme bubnu, nesmíme myslet na zvuk. Naše práce je jen udeřit do bubnu. Zvuk musíme oddělit od úderu.

Problém je, že jakmile něco uděláme, většinou chceme výsledky. Měli bychom říci: „Když bude výsledek a bude dobrý, potěší mě to. Pokud se výsledek nedostaví, nesmí mě to zneklidňovat.“ Ale obvykle to tak neděláme. Každou vteřinu máme očekávání.

Jakmile vyjdeme z domu, naše očekávání je, že bude vát mírný vánek. Bude vát chladný ranní vánek — to očekáváme. Když vyjdeme z domu a místo chladného vánku zjistíme, že vane horký vítr, jsme odsouzeni ke zklamání. Ale když řekneme: „Vyjdu ven nehledě na to, jaké je počasí, protože vnitřně cítím, že je dobré jít ven,“ nebude nás to znepokojovat.

Bohužel, to neříkáme. Ještě než něco vykonáme, snažíme se dostat výsledek. Musíme dojít do bodu, kdy dokážeme říci: „Budu konat, ale nebudu se zajímat o výsledky.“ Tehdy děláme pokrok. Jinak očekáváme výsledek ještě před tím, než něco uděláme. Ještě před tím, než se dotkneme bubnu, očekáváme, že přijde zvuk.

Kdy se objevuje na scéně nepodmíněné odevzdání? Když pláčeme po Bohu, říkáme: „Bože, pláču po Tobě. Je-li to Tvá Vůle, přijď. Ale není-li to Tvá Vůle, nechoď. Chci Tě uspokojit Tvým vlastním Způsobem.“ Kolik lidí denně opakuje: „Chci Tě, Bože, uspokojit Tvým vlastním Způsobem?“ Jakmile to řekneme více než desetkrát, zvedá se nám žaludek, když slyšíme vlastní hlas! Pak svou modlitbu změníme: „Budu Tě těšit, jen když se mi bude chtít, a dokud budeme těšit jeden druhého jednou za uherský rok, nebude mi vadit, když ani Ty nebudeš těšit mě.“

Teď mi dovolte říci příběh o nepodmíněné oddanosti.

Dnes jsem se díval na některé staré rodinné fotografie. Když jsem uviděl fotografii své sestřenice Nirmala-di, hned jsem začal plakat. Byla naší rodině velmi blízká. Zemřela, když trhala květiny. Stála na střeše svého domu v Ášramu. Na jedné straně byl strom s květy ochrany. Matka dala této květině jméno „Ochrana“. Sestřenice trhala tyto květy a z nějakého důvodu spadla na hlavu na ulici pod ní. Zemřela na místě. Má sestra Lily šla právě okolo. Uslyšela ránu, ale neviděla, co se stalo. Jen šla po ulici domů. Za pět minut dostala zprávu o tom, co se stalo, a rozběhla se zpátky.

Tato sestřenice byla zodpovědná za to, že jsem dostal práci u Noliniho. Řekla, že u něj musím pracovat, musím. Byla to ona, kdo řekl, že musím Nolinimu dát dárek. Mým dárkem byla jedna z jeho próz převedená do poezie, anglického blankversu.

Ale nejdůležitější věc se stala, když jsem ve věku jednoho roku a tří měsíců přišel do Ášramu. Jak byla Nirmala-di laskavá! Měla velmi ráda mou matku. Celý měsíc, kdykoliv má matka chtěla strávit nějaký čas v hlavní ášramové budově nebo návštěvou Božské Matky na balkóně nebo kdekoliv jinde, se obětovala a starala se o mě. A jak já jsem plakal, plakal, plakal a volal matku! Křik byl slyšet přes několik bloků! Sestřenice řekla mým sestrám: „Vy běžte. Postarám se o něj.“ I přesto, že ona sama byla v Ášramu teprve dva měsíce, když mě přinesli — přišla ve stejnou dobu jako můj bratr Hriday — takto se obětovala. Chtěla, aby má matka strávila v hlavní budově nebo návštěvou Božské Matky co nejvíce času. Taková byla má sestřenice. Měla nás velmi ráda. Každou chvíli nám hubovala! Byla starší než mé sestry. Když jste starší, máte naprosté právo hubovat mladším.

Abychom se vrátili k tématu. Co Nirmala-di očekávala za své služby? Mohla říci mé matce: „Přinesla jsi sem své dítě. Je to tvá zodpovědnost. Proč nepožádáš jednu ze svých dcer nebo jednoho ze svých synů, aby se o něj postarali? Máš čtyři nebo pět dalších dětí, které se o něj snadno dokážou postarat. Nechť se starají.“ Ale ona to neudělala. Místo toho řekla: „Jsem zde už dva měsíce. Ty za měsíc odejdeš, proto mi dovol obětovat se.“ Dělala to vše z lásky k mé matce. Takové bylo její nepodmíněné odevzdání.

Kolik z vás zkusilo, upřímně zkusilo, vidět vše mým vlastním způsobem? Bude to můj osud nemít ani jediného žáka, který to dokáže? V některých případech se rok co rok žáci nesnaží mě těšit, protože zcela zatarasili své vnitřní i vnější dveře. Nedokážu otevřít jejich vnější dveře a nedokážu otevřít jejich vnitřní dveře. Neexistuji uvnitř nich. Jsem venku, venku, venku. Nejsem ani v jejich mysli, ani v jejich srdci, nejsem v jejich existenci.

Nikdo si nedovolí mi říci: „Dělám vše tvým vlastním způsobem.“ Na druhou stranu, nikdo mi nebude moci říci: Vždycky se snažím dělat všechno tvým způsobem.“ Někdo se může snažit dělat všechno mým způsobem týden nebo měsíc, ale pak se unaví. Jednoduše řekne: „Velmi tvrdě jsem jeden měsíc zkoušel potěšit Gurua. Teď by měl on potěšit aspoň na jeden nebo dva nebo tři dny mě.“ Takový druh odevzdání je jen vtip. Způsobuje mi utrpení.

Žák se snaží těšit mě asi dva dny a pak očekává, že já jej budu těšit deset dnů — dokonce ne naopak. A lidé občas říkají: „Protože Guru má tu schopnost, protože je duchovně silnější než já, měl by on více těšit mě, mým vlastním způsobem.“ Ale to není správná filosofie. Žáci by měli říci: „Protože má Guru více schopností, dovol mi sjednotit se s ním. Pak budu mít jeho schopnosti.“ Takový postoj by si měli lidé osvojit.

Snažíte se mě těšit několik týdnů nebo několik měsíců. Pak vyvstane očekávání. Když se vaše očekávání nenaplní, říkáte: „Ó, naší filosofií je neočekávat,“ a vy se znovu začnete snažit. Ale nezapomenete opět použít očekávání! Říkáte: „Kdo ví, příště Guru mé očekávání možná naplní.“

Ode dneška se musíte začít snažit sloužit bez očekávání. Lepší později než nikdy! Vždycky se snažíme ve svém životě dávat sliby, jako můj bratr Mantu. Každý den si dával předsevzetí, že nebude číst noviny. Pak přišel jeden z jeho přátel a řekl: „Mantu Babu, Mantu Babu, četl jsi o tom a tom? Víš to?“

„Co? Co?“ říká Mantu.

Pak jeho přítel řekne: „Nechci ti to říkat. Nechci tě připravit o tvou radost. V novinách je něco velmi důležitého. Běž, okamžitě běž a přečti si to sám!“

Mantuovo předsevzetí vydrželo asi jen dvacet minut. Pak šel co nejrychleji do knihovny a článek si přečetl!

Ve vašem případě můžete učinit rozhodnutí, že se ode dneška budete upřímně snažit vidět všechno a dělat všechno mým vlastním způsobem. Prostě si opakujte: „Radostná poslušnost, radostná poslušnost, radostná poslušnost.“ Pak můžete říci: „Žádné očekávání, žádné očekávání, žádné očekávání!“ a také: „Nejrychlejší pokrok, nejrychlejší pokrok, nejrychlejší pokrok!“ Pokud dokážete tato slova opakovat jako džapu, pokud je vyryjete na tabuli svého srdce, budete rozhodně schopni dělat ten nejrychlejší pokrok.


  1. LEN 11. Sri Chinmoy měl následující promluvu ve svém domě, na Jamaice v Queensu dne 10. července 1998