Člověk míní, Pán Bůh mění15

„Člověk míní, Pán Bůh mění.“ Toto známé přísloví můžeme snadno vztáhnout na naši rodinu, zvláště pokud dojde na téma univerzitních titulů. Máme velmi, velmi veselé příhody!

Všechno začalo u mého nejstaršího bratra Hridaye. Ten byl velkým filosofem. Do šestnácti nebo sedmnácti let nastudoval všechny evropské filosofy. Pro vesnického chlapce z Chittagongu to bylo opravdu něco. Ve dvaceti měl prostudované do značné hloubky Védy, Upanišady a Bhagavadgítu. Připravoval se na získání bakalářského titulu na univerzitě v Chittagongu. Ostatní studenti mu říkávali „učenec“ a jeho profesoři mu říkávali „profesor“ nebo „velký učenec“. Jakmile získal bakalářský titul, plánoval Hriday ve studiu dál pokračovat.

Ale mezitím se něco stalo. Šest měsíců před závěrečnou zkouškou na bakalářský titul zaslechl jméno Sri Aurobindo. V tu chvíli pro něj studium skončilo. Samotné jméno „Sri Aurobindo“ mému bratrovi stačilo. Jediné, co chtěl poté, co jej uslyšel, bylo odejít vést duchovní život. Ztratil veškerý zájem o studium a zcela se vzdal veškerých formálních studií.

Já jsem měl podobnou zkušenost. Když mi byly čtyři nebo pět let, uslyšel jsem jméno „Sri Aurobindo“ a něco se stalo. Cítil jsem v tom jméně takovou radost, sladkost a lásku. V té době jsem neslyšel nic o Matce. Neviděl jsem Sri Aurobinda dokonce ani na obrázku. Jen jsem uslyšel slova „Sri Aurobindo“. A to stačilo. V mém srdci se něco stalo. V sedmi letech jsem pak uviděl obrovskou fotografii Matky a Sri Aurobinda. Ale zpočátku mi stačilo slyšet jméno „Sri Aurobindo“.

Když se Hriday vzdal studií, byla to pro mého otce velká rána. Bratr jaksi dokázal složit zkoušku, ale ani nepočkal na její výsledky. Aniž by řekl mým rodičům, nasedl na vlak do Pondicherry, aby byl se Sri Aurobindem.

Otec byl velmi rozčílený. Jak mohl jeho nejstarší syn něco takového udělat? Matka chtěla ihned sednout na vlak do Pondicherry a přivézt ho zpět. Řekla otci: „Musím ho přivézt zpět. Jinak nebudu jíst.“

Otec řekl: „Nevezmu tě do Pondicherry.“

Matka byla připravena umřít hlady! Celý jeden den nejedla. Pak v polovině druhého dne srdce mého otce roztálo. „To hladovění musí přestat. Musíš jíst. Vezmu tě do Pondicherry, abychom ho odvezli zpátky domů.“

Otec napsal do Ášramu a všichni dostali povolení přijet na krátkou návštěvu. Díky tomu, že otec pracoval jako inspektor u assamsko-bengálských drah, mohli jsme celou cestu do Pondicherry jet zadarmo. Toto je příběh o tom, jak jsme všichni přijeli do Ášramu úplně poprvé. Mně byl jeden rok a tři měsíce.

Když jsme dorazili do Ášramu a matka uviděla bratra Hridaye, plakala a plakala a plakala. Tolik plakala, že nakonec souhlasil s návratem domů. Řekl: „Dobře. Právě teď duchovní život nepotřebuji. Až přijde čas, vrátím se.“

Potom moje fyzická matka potřebovala svolení od Božské Matky, aby Hriday mohl odjet. Šla navštívit Matku Ášramu. Matka Ášramu nemluvila bengálsky a moje matka nemluvila řádnou bengálštinou. Mluvila jen naším chittagongským dialektem. Mé sestry byly přítomny, aby přeložily její požadavek do řádné bengálštiny, a Nolini-da, generální tajemník Ášramu, překládal pro Matku všechno do angličtiny.

Má matka plakala a plakala. Plánovala říci Božské Matce, že by byla velmi vděčná, kdyby dovolila Hridayovi vrátit se domů. Místo toho řekla má matka Matce Ášramu: „Jsem tak vděčná, že jste převzala veškerou zodpovědnost za mého nejstaršího syna. Prosím, slibte mi, že se postaráte o všechny moje děti. Přišly sem se mnou. Postaráte se o ně? Teď zde zanechávám své nejstarší dítě. Dovolte mu zůstat s vámi a tyto malé se se mnou vrátí domů. Chci, aby získaly vyšší vzdělání. Jakmile získají vyšší vzdělání, slíbíte, že si je vezmete?“

Božská Matka ihned odvětila: „Ano, dovolím vám to. Toto dítě může zůstat tady a ty ostatní si na několik let ponechte. Dovolte jim získat vyšší vzdělání. Slibuji, že si je pak nechám.“

Podívejte, co se stalo! Má matka šla do Ášramu jen proto, aby si odvedla zpět syna. Místo toho poprosila Božskou Matku, aby se postarala o zbytek jejich dětí, až vyrostou.

Když se matka a sestry vrátily do domu, kde jsme přebývali, matka řekla: „Podívejte, co jsem udělala! Přišla jsem, abych si odvedla nejstaršího syna zpátky domů. Místo toho jsem Matce nabídla všechny své děti.“

Každý se smál a smál. A každý byl i hluboce dojat. Dokonce i otec byl hluboce dojat, že jeho žena je tak oddaná Matce. Tak se stalo, že Hriday zůstal v Ášramu a my všichni jsme odjeli zpátky do Chittagongu, s matkou i otcem. Třebaže se Hriday vzdal svých studií, rodiče stále doufali, že my ostatní v nich budeme pokračovat.

Další, kdo je zklamal, byl můj prostřední bratr Chitta. Když odešel Hriday, Chitta byl na střední škole, středoškolské vzdělání nazýváme imatrikulace. Po ukončení středního vzdělání se měl Chitta připravovat na titul bakaláře. Jednoho dne však oznámil, že už dál studovat nebude a že chce také odjet do Ášramu. Otec jej musel prosit, aby zůstal. Řekl mu: „Když nechceš studovat, pracuj aspoň v naší bance. Až přijde čas, rozhodně se můžeš připojit ke svému bratrovi v Ášramu.“ Tak šel Chitta pracovat pro otce do města.

Další na řadě byla sestra Ahana. Ahana byla velmi, velmi skvělá studentka. Absolvovala střední školu a byla první rok na vysoké škole. Mezitím otec zemřel a matka trpěla strumou. V dnešní době se struma dá snadno léčit. Tady v Americe se to ani nebere vážně. Ale má matka dva roky strumou velmi trpěla a pak zemřela. Zemřela ani ne šest měsíců po otci.

Když zemřel otec, bratr Hriday opustil Ášram a vrátil se, aby se postaral o rodinu, zatímco matka umírala. Dal matce slib, že až bude umírat, vrátí se z Ášramu. Požádal Matku Ášramu o dovolení: „Matko, dal jsem slib, že navštívím svou fyzickou matku.“ Matka Sri Aurobindova Ášramu řekla: „Můžeš jít.“ Hriday se tak vrátil za námi.

Bylo to v době, kdy Chitta řekl matce: „Chci teď zaujmout Hridayovo místo v Ášramu. Nepotřebuješ nás tady oba.“ Chitta odešel do Pondicherry.

V den, kdy má matka zemřela, jsem byl v domě svého strýce, matčina bratra. Jakmile jsme dostali zprávu, utíkal jsem domů, i když to bylo několik mil daleko. Když jsem dorazil do pokoje své matky, její život se již dal počítat na vteřiny. Postavil jsem se k její posteli a ona vzala mou ruku. Věděl jsem, co udělá. Vložila moji ruku do ruky mého nejstaršího bratra Hridaye. Svým vlastním způsobem ho žádala, aby za mě převzal plnou zodpovědnost. Můj nejstarší bratr ihned řekl: „Postarám se o Madala.“

Pak se na mě matka usmála, naposledy, a za několik vteřin zemřela.

Všechno se to stalo v našem domě v Chittagongu, ale stejný den se stalo něco velmi významného v Ášramu. Sri Aurobindo měl dva nebo tři tajemníky. Hlavní tajemník, Nirodbaran, pocházel z Chittagongu. Byl to lékař. V ten den řekl Sri Aurobindovi: „Hridayova matka velmi trpí. Mohl bys pro ni něco udělat, aby se vyléčila?“

Nirodbaran věděl, že Sri Aurobindo je mému bratru velmi nakloněn. I když Hridaye jen bolela hlava, Sri Aurobindo se hned ptal. Někdy si Sri Aurobindo dělal z Hridaye legraci a nazýval ho „náš žák filosof“, protože Hriday měl velmi mnoho dotazů na Védy a Upanišady. Sri Aurobindo měl jeho otázky rád, protože bylo jen velmi málo lidí, kteří se tak hluboce zajímali o Védy a Upanišady. Můj bratr dostal od Sri Aurobinda stovky dopisů psaných vlastní rukou.

Sri Aurobindo byl po celou dobu k naší rodině velmi soucitný. Když se Nirodbaran zmínil o utrpení mojí matky, Sri Aurobindo ihned řekl: „Chceš, abych ji vyléčil? Co mohu dělat? Nastal její čas. Je to Vůle Boží, aby její děti přišly sem.“

Toto Sri Aurobindo řekl v Pondicherry kolem poledne. Za dvě hodiny přišel telegram z Chittagongu. Hriday posílal zprávu Chittovi. Když ji Chitta uviděl, řekl: „Nemusím to otevírat. Vím, co to je.“ Předtím, než telegram obdržel, mu Nirod-da řekl, co řekl Sri Aurobindo: „Nadešel její čas.“

Jediným přáním mé matky bylo, aby každý vystudoval. Tak to cítí všechny matky. Ale Sri Aurobindo již nechtěl, aby kdokoliv z nás ještě otálel. Tituly nebyly určeny pro nás. Studia celé rodiny tak smrtí mé matky skončila. Sestra Ahana se vzdala studia na vysoké škole. Mantuovi zbývaly již jen tři měsíce do imatrikulace. Prošel by tak snadno. Mně bylo teprve dvanáct let.

Všichni jsme opustili Chittagong a odešli do Pondicherry. Božská Matka dodržela slib a přijala celou naši rodinu. A neodcházela jen celá naše rodina, odejít chtěli i naši příbuzní. Nikdy se nezajímali o duchovní život, ale protože k nám byli velmi připoutáni, šli také. Matka jim dala povolení. My jsme se rozhodli, že zůstaneme napořád, ale bratr z matčiny strany a jeho manželka s námi odešli v naději, že nás budou jednoho dne moci odvést do Chittagongu. Nepodařilo se jim to a po nějakém čase se vrátili.

Ve Sri Aurobindově Ášramu byla škola, kde jsme Mantu a já studovali. Všichni členové naší rodiny byli výborní studenti, ale když došlo na Mantua, studoval jeden rok a pak to vzdal, protože Ášram nedával žádné tituly. Já jsem pokračoval v této škole hezkých pár let, ale matematika mi vůbec nešla!

Božská Matka chtěla, abych vystudoval. Já jsem chtěl studovat francouzštinu na jedné univerzitě mimo Ášram. Jmenovala se Calve Collage, byla v Pondicherry. Bratr mé matky byl velmi nadšený, že chci studovat. V té době jsem byl připraven na 10. třídu, což byla imatrikulace. Ale oni řekli, že musím nejdříve složit zkoušku do 9. třídy, proto jsem šel na univerzitu dělat zkoušku. Těsně před zkouškou řekl školní inspektor pro celou oblast Pondicherry, který byl náhodou Francouz, že není dovoleno více než čtyřicet pět studentů v jedné třídě, proto mě do třídy nepřijali. Řekli: „Teď musíš do 8. třídy.“ Byl jsem velmi šokovaný.

Ten den mě doprovázel můj učitel francouzštiny z Ášramu. Jmenoval se Benjamin. Byl k nám velmi laskavý, ale my jsme si z něj dělávali legraci a říkali mu „Bon jamais“16 . Vzal mě do 8. třídy. Když jsme dorazili, řekli nám učitelé, že přišel inspektor a dva nebo tři studenti budou muset potají odejít. Řekl jsem: „Já jdu“. Postupoval jsem dolů a dolů, dokonce ještě dřív, než zkouška začala! Umístili mě níže, než byla má úroveň.

Nejlegračnější je, že jsem o mnoho, mnoho let později přednášel ve Francii. Existuje francouzská organizace, kam přichází důležití lidé a přednášejí. Všiml jsem si, že den přede mnou tam přednášel právě tento inspektor.

V každém případě to byl konec mého studia. Byl jsem tak smutný a znechucený, že jsem se s Benjaminem vrátil domů. Nepočkal jsem, jestli získám „postup“ z 8. třídy. Ten večer si mě Matka zavolala. Chodíval jsem k ní nejméně třikrát denně a někdy i čtyřikrát. Přišel jsem k ní a začal ohromně plakat. Řekl jsem Matce: „Nechci studovat.“

Řekla mi: „Proč jsi s sebou bral Benjamina? Proč jsi nevzal Pavitru, ředitele naší školy?“ Pavitra byl Matčiným tajemníkem. Byl to Francouz a měl velký respekt. Předtím než přišel do Ášramu, byl inženýrem a chemikem. Matka řekla: „Zítra jdi za Pavitrou. Promluví s nimi a oni ti rozhodně dovolí dělat zkoušku.“

V tu chvíli jsem byl tak rozzlobený, že jsem Matce řekl: „Nechci jít skládat tu jejich zkoušku. Vzdávám to.“

Matka se mě zeptala: „Co tedy chceš dělat?“

Řekl jsem: „Chci se učit jen angličtinu. Nechci se už učit žádný jiný předmět, jen angličtinu.“

Když Matka slyšela, že se chci učit jen angličtinu a vzdát francouzštinu! Ona, která kladla v Ášramu důraz jen na francouzštinu. Ve škole v Ášramu jsme měli francouzštinu pětkrát týdně, angličtinu dvakrát a bengálštinu, můj rodný jazyk, jen jedenkrát týdně. I tak jsem se ve věku patnácti let stal téměř odborníkem na bengálskou literaturu. Knihovna v Ášramu měla stovky a stovky bengálských knih. Chodíval jsem tam a soukromě studoval. Ve škole v Ášramu jsme se někdy učili i dějepis a zeměpis ve francouzštině, dokonce i matematiku ve francouzštině. Jak byla matematika těžká! Ze všech předmětů byla matematika můj nejhorší nepřítel!

Tak skončilo mé formální vzdělání. Musím přiznat, že mi to později bylo mnohokrát líto. Později jsem začal psát v angličtině a někteří učenci a profesoři obdivovali mé články, anglickou poezii a podobně, a to mě utěšovalo. Mé utrpení skončilo o několik let později. Ale utrpení mých sester a bratrů neskončilo. Má nejstarší sestra Arpita plakala a plakala, když jsem se vzdal studia v Ášramu. Pak byla potěšená a vzrušená, když slyšela, že půjdu na Calvovu Univerzitu. Ale její štěstí netrvalo dlouho. Dnes, kdykoliv jedu do Pondicherry a procházím kolem univerzity, mám takový nostalgický pocit. Celá budova je ve špatném stavu, ale když se na ni podívám, myslím si: „Tady jsem měl vystudovat.“

O mnoho let později, když začala škola v Ášramu poskytovat tituly a diplomy, mé sestry doslova žebraly, abych se vrátil do školy. Řekl jsem: „Opustil jsem školu už před tolika lety.“

Člověk stále míní. V našem případě to bylo získávání titulů. Pak přijde Bůh a řekne: „Ne, ne, ne!“ Jsme zlákáni nebo inspirováni a pak, když se vydáme tím směrem, nás Bůh zastaví. Je to jako můj pejsek Chela. Když jde na vodítku, dovolíme mu jít napřed jen do jisté míry, pak ho stáhneme zpátky. Naší rodině nebylo souzeno studovat. Modlitba naší matky se nenaplnila. Studovali jsme a studovali, ale s tituly jsme vyšli naprázdno. Alespoň můj bratr Hriday získal jeden titul, ale mohl dokázat mnohem víc.

Jsem svému nejstaršímu bratrovi velmi vděčný. Kdyby neodešel do Ášramu, Bůh ví, jaký by byl můj osud. Byl by úplně jiný. Šel bych na Chittagongskou univerzitu, získal titul, tohle a tamto. Ale Božská Matka dovolila celé naší rodině přijít do Ášramu. Tehdy nedovolili nikomu, kdo zde nebyl rok nebo dva, aby zůstal nastálo. Tak poznali, jací jste lidé. Naše rodina přišla v březnu roku 1944. Za tři týdny Matka řekla: „Celou rodinu přijímáme natrvalo.“

Vyprávím vám to proto, že někteří z vás chtěli studovat, ale nebylo jim to souzeno. Váš Guru chtěl tituly, ale Bůh řekl ne. Pak mi Bůh dal vnitřní tituly. Nyní mě tolik univerzitních profesorů oceňuje. Proč? Protože ve mně vidí cosi duchovního. Když přijde na mé vzpírání, existuje mnoho kulturistů s obrovskými svaly. Ale protože svět vidí, že jsem jiný, obdivuje, co dělám. Vidí, že jsem duchovní člověk, který je celou bytostí pro mír. Nepotřebuji žádný jiný titul.


LEN 12. Sri Chinmoy měl tuto promluvu ve svém domě na Jamaice v New Yorku 29. března 1999

Bon jamais znamená ve francouzštině „nikdy dobrý“