Větve stromu mého života⁹

Celý svůj život jsem byl básníkem. Ve čtyřech nebo pěti letech jsem začal skládat verše v bengálštině. Ve věku sedmi let jsem dokázal diktovat básně svému bratru Chittovi.

Básník-zřec je někdo, kdo má vizi celého vesmíru. Některá svá nejvyšší poznání jsem vyjádřil poezií. Ačkoliv jsem však v básních „Absolutno“ a „Odhalení“ a v dalších básních řekl vznešené, vznešenější a nejvznešenější pravdy, na této úrovni vědomí nelze vyjádřit nejvyšší poznání. Když se snažíme vyjádřit tato poznání slovy, značně je snižujeme.

V „Odhalení“ jsem napsal:

Svou Podobu jsem poznal a uvědomil si.
Nejvyšší a já jsme jedním, vše překonáme.

A „Nesmrtelnost“ začíná:

Ve všech svých údech cítím Jeho Nesmírnou Milost.

Jedině kdybych dokázal vyjádřit všechna tato vznešená poznání na úrovni nekonečně vyšší, než je anglický nebo bengálský jazyk, ukázal bych je ve správném světle. Ale když se snažíme vyjádřit nejvyšší pravdu na pozemské nebo materiální úrovni, dokážeme tak učinit jen ve shodě s vnímavostí, kterou v daný okamžik máme, nebo vnímavostí, kterou má svět. Snažíme se nabídnout nejvyšší vizi, ale vyšší světy, které vyjadřujeme poezií nebo písněmi, nikdy nedokážou odhalit nejvyšší světy, které jsme viděli ve vizích nebo se jimi stali.

Duchovnost byla v mých básních dlouho předtím, než jsem se stal skutečným umělcem, dlouho před tím, než jsem se stal hudebníkem, dlouho před tím, než jsem začal vzpírat, dlouho před tím, než jsem napsal tolik knih o filosofii. Byla doba, kdy jsem napsal:

Moře Míru a Radosti a Světla
…mimo svůj dosah já znám…

A Bůh ví, kolikrát jsem recitoval svou báseň „Absolutno“:

Žádná mysl, žádná podoba, jen já existuji,
veškerá vůle a myšlenky nyní ustaly,
naprostý konec tance Přírody,
jsem tím, koho jsem hledal…

Teď, když jsem v Americe, píšu jiný druh básní. V Indii bych si poezie, kterou nyní píšu, nevážil — ne proto, že se nerýmuje, ale proto, že je modernější. Ale nezašel jsem tak daleko jako japonští básníci haiku. Ti toho tolik nechávají na představivosti.

Mnoho, mnoho mých básní se dotkne nejvnitřnějších hloubek vašeho aspirujícího srdce. Když se dokážete ponořit hluboko do srdce mé poezie, zjistíte, že dokážete získat velmi mnoho ze tří nebo čtyř slov. Jen jediný řádek mé poezie vám v některých případech dokáže dát nepředstavitelnou radost, mnohem větší než deset stránek mé prózy. A tato radost může trvat i několik hodin, zatímco z celé knihy mé prózy můžete mít radost nebo určitý druh jistoty, které vydrží jen patnáct nebo dvacet minut. Pokud chcete získat vnitřní zážitky velmi rychle, pomůže vám číst mou poezii.

Próza představuje sílu, ale poezie představuje sladkost, křehkost, jemnost, oduševnělost. Filosof i básník mohou říkat stejnou věc, když však mluví básník, jeho slova nebudou jen přitahovat pozornost mnoha lidí, ale lidé z nich budou mít i obrovskou radost. Na druhou stranu, když filosof nebo autor prózy říká stejnou věc jinými slovy, může být pro některé lidi složitější mít radost.

V Indii je tradiční jedno pořekadlo, které se dá přeložit takto: „Před tebou je kus dřeva.“ Autor prózy nebo filosof jednoduše řekne: „Přede mnou je suché dřevo.“ Ale básník uvidí stejný kus dřeva ve svých představách jako velký strom. Řekne velmi soucitně: „Přede mnou stojí strom, který bohužel právě teď nemá mízu.“ Když básník mluví o uschlém stromu, srdce každého roztaje.

Nepopírám, že mnoho spisovatelů vytvořilo velmi skvělá díla. Ale většinu času jsou jejich díla v mentálním světě, zatímco poezie se pohybuje většinu času v psychickém světě nebo světě srdce.

Poezie prostě běží ke svému cíli jako jelen, zatímco próza jde k cíli jako slon. Chcete-li pochodovat k cíli s jistotou, čtěte mou prózu. Na druhou stranu chcete-li běžet k cíli co nejrychleji, a přitom být v celé své bytosti zaplaveni jemností a křehkostí, můžete číst mou poezii.

Ať už poezii nebo prózu, prosím své žáky, aby četli mé knihy každý den nejméně půl hodiny. Neočekávám dvě hodiny, a patnáct minut je příliš málo. Ale budete-li mé knihy číst půl hodiny, rozhodně vás to uspokojí. Ve svých knihách jsem se dotkl téměř každého tématu. Protože vy všichni jste hledající, mé knihy vám určitě poskytnou bohatou inspiraci.

Strom života každého člověka má mnoho větví. V mém případě je tou naprosto nejvyšší větví realizace Boha. Někteří lidé se spokojí s básníkem, s umělcem, s hudebníkem nebo zpěvákem ve mně, ale aspirující svět uspokojí jen má realizace Boha, kterou jsem od Něj získal. Byl to Jeho Dar, a tento Dar mohu nabídnout a nabízím lidstvu. Má poezie, hudba, umění, filosofie, a dokonce má duchovnost neztratí lesk, ale budou daleko, daleko překonány mým sjednocením se s Bohem.

Na druhou stranu jsou svět umění, svět hudby, svět filosofie a všechny další světy také větvemi mého stromu života, a z každé z těchto větví vyrůstá mnoho listů, květů a plodů. Strom, který má mnoho větví, dokáže nabídnout lidem více než strom, který má jen jednu větev. Člověk, který realizoval Boha, nedokáže vyjádřit nebo projevit svou realizaci Boha z nejvyšší větve, protože většina lidí neumí vylézt dost vysoko, aby ji viděli, cítili nebo si ji uvědomili. Lidé mohou díky svým schopnostem a aspiraci vylézt do určité výšky. Proto jsou duchovní hledající schopni získat mnohem více užitku z realizace duchovního Mistra než obyčejní lidé. Ale ani hledající nejvyššího řádu nedokážou dosáhnout na nejvyšší květiny a plody nejvyšší větve. Podaří se jim dosáhnout jen na některé nižší větve a z nich mít významný duchovní užitek. Na druhou stranu sotva získá nějaký užitek, někdo, kdo vůbec neaspiruje, nehledě na to, kolikrát přečte mé knihy nebo kolikrát zazpívá mé písně.

Přeji si, aby se někteří mí žáci věnovali různým větvím mého stromu života. Různé větve mohou dosyta nakrmit vaše aspirující srdce. Budu velmi šťastný, když někteří mí žáci budou schopni šířit po celém světě trochu světla z mých světů poezie, hudby, umění a vzpírání. Má realizace Boha, která dosáhla toho nejvyššího, je více než dost. Ona sama se rozšíří do všech koutů světa. Na druhou stranu, budou-li využity všechny mé větve, pak jejich listy, květy a plody nabídnou aspirujícímu světu mnoho užitku.

Někteří žáci by měli vystoupit do popředí a napsat o mé poezii, uměleckém díle a dalších mých aktivitách. Také můžete předčítat mé básně a příběhy na veřejnosti. Možná nedokážete ostatním říci o mé realizaci Boha, ale když předčítáte mé básně a příběhy na veřejnosti, nejen že pomáháte posluchačům, ale i vy sami z toho máte obrovský duchovní prospěch.

Také byste měli psát a vyjadřovat sami sebe. V tuto chvíli vyjadřujete sami sebe prostřednictvím aspirace, modlitby a meditace. Nyní říkám, že byste měli vyjádřit i další své vlastnosti a schopnosti. Ve Sri Aurobindově ášramu byli lidé, kteří psali nádherné básně. Ti moji žáci, kteří píšou básně, mohou pozvat své přátele, aby si jejich básně poslechli. Vaši přátelé nemusí být básníci, nemusí umět psát básně nebo jim jejich lenost brání je psát. Ale poslech vašich básní jim rozhodně, rozhodně pomůže. A ti, kteří mají nadšení psát básně a podělit se o ně s ostatními, z toho rozhodně budou mít prospěch. To platí také pro ty, kteří chtějí skládat písně a zpívat je pro své přátele.

Všichni máte spoustu času, zvláště po večerech. Chcete-li se dívat půl hodiny nebo hodinu na televizi, abyste si odpočinuli, v pořádku. Ale když se díváte na televizi hodiny a hodiny, jen zpomalujete svůj duchovní pokrok. Bude nekonečně lepší, jestliže se vám podaří vyjádřit básníka, umělce nebo zpěváka v sobě a podělit se o svá dosažení s ostatními. A když budou ostatní dostatečně moudří — ne dostatečně laskaví, ale dostatečně moudří — aby si tyto básníky, zpěváky a spisovatele poslechli, budu velmi šťastný. Pokud má váš hostitel nebo hostitelka čas a energii skládat a psát, mohou také věnovat trochu času a síly peněz a nabídnout vám občerstvení. A pokud nemůže hostitel hostům nabídnout občerstvení, pak ti, kteří přišli poslouchat, mohou něco přinést nebo se podílet na nákladech.

Tímto způsobem můžete vytvořit tajné a posvátné kluby, ve kterých se podělíte o své básně a hudbu s ostatními.