Můj letmý úsměv

Když jsem bydlel na Manhattanu na 84-té ulici, stala se moje paní domácí mou žákyní. Jednoho dne mne prosila, abych poskytl rozhovor jejímu příteli. Setkání nebylo předem domluveno. Zavolala mi a řekla: „Zastav se po cestě do práce a promluv s ním pár minut.“

Už tak jsem měl zpoždění, a tak jsem řekl, že bych ten rozhovor mohl poskytnout večer. On ale řekl mé domácí, že si se mnou chce jen potřást rukou.

Bydlel jsem ve čtvrtém patře. Tehdy jsem do schodů i ze schodů běhával. Běžel jsem jako obvykle dolů a míjel byt mé domácí. Stál tam její přítel a já se na něj usmál. Trvalo to jen dvě sekundy. Potom jsem běžel dál, protože jsem měl velké zpoždění.

Večer po návratu domů jsem se ptal domácí, jestli její přítel na mne čeká. Řekla mi: „Ne, tvůj úsměv stačil. Jeho problém je vyřešen. Nechal ti tady deset dolarů.“

Můj úsměv odnesl všechna jeho trápení.