Dostávám zelenou kartu

Trvalo mi tři roky, než jsem dostal zelenou kartu. Pomáhali mi Dulal, Madhuri a Sudha. Potom se neočekávaně zapojila jedna žákyně v Centru v Portoriku. Jmenovala se Rose. Dal jsem jí jméno Mukti. Jednoho večera jsme měli setkání v centru a ona byla meditací velmi, velmi dojata. Přišla potom ke mně a řekla: „Můj bratr Sol je asistentem na přistěhovaleckém úřadě v New Yorku. Jestli ti mohu nějak pomoci, dej mi prosím vědět.“

Zavolala svému bratrovi a já jsem po návratu do New Yorku za ním zašel. Řekla mi, že její bratr by pro ni udělal cokoliv. Byl jsem tehdy jen mladší úředník, ale jednal se mnou velmi hezky. Jmenoval se Sol Mark. Dulalovo jméno bylo Sol Montlack. Pomohl mi s vyplněním všech formulářů a s mnoha dalšími věcmi, které jsem musel udělat. Ještě předtím mi pověření úředníci napsali, že musím nejdříve mít dopis ze Sri Aurobindova ášramu, ve kterém by bylo potvrzeno, že jsem kvalifikován vyučovat. Řekl jsem Solovi: „Nemohu je o to požádat, protože jsem odešel proti jejich vůli.“ Jen se usmál a tento požadavek zrušil. On sám odpověděl mým jménem na mnoho otázek. Jeho poslední otázka zněla: „Takže, kdy plánujete cestu do Ruska nebo do Číny?“ Řekl jsem: „Neplánuji takovou cestu.“ Na to mi dal svůj široký úsměv. Později jsem se dozvěděl, že americké imigrační úřady nedovolují lidem se zelenou kartou cesty do Ruska a do Číny.

Obvykle chodí lidé na přistěhovalecký úřad nejméně třikrát, ale já tam byl jen jednou. Na konci našeho rozhovoru mi Sol Mark řekl, abych neriskoval, a ještě dva nebo tři měsíce pracoval na konzulátě. Pracoval jsem do poloviny června 1967 a potom jsem odešel z práce a odjel do Portorika.

Z Portorika jsem chtěl jet na Jamajku, na Karibské ostrovy, ale to jsem bez zelené karty nemohl. Zavolal jsem tedy Solu Markovi z Portorika. Řekl: „Kdy chcete jet na Jamajku?“ Řekl jsem mu datum. On odpověděl: „Zajistím to.“ Tím rozhovor skončil.

Myslel jsem si, že o něm uslyším tak za deset nebo jedenáct dní, ale už za dva dny přišla poštou zelená karta. Na obálce bylo jeho jméno. Vypadal jako Ashritův otec. Obvykle byl velice přísný, ale kvůli své sestře byl na mne velmi milý. To je to, co mohou po sobě bratr a sestra požadovat.

V den, kdy mi slíbil zelenou kartu, jsem udělal něco pro jeho duši. A když jsem se vrátil z Jamajky, kolik jsem toho pro jeho duši udělal! Jakmile jsem dostal zelenou kartu, poslal jsem mu vázanku. Potom jsem mu o Vánocích věnoval krásný dárek. Poslal mi děkovný lístek, kde napsal, že je šťasten, že mi mohl pomoci. Později se ve svém úřadě stal vedoucím. Nyní je ve výslužbě a žije na Panenských ostrovech.

Jeho sestra Rose byla naším žákem po tři roky a potom se odstěhovala na Floridu. Její manžel byl na mne také velmi milý, třebaže se nestal mým žákem. Několikrát jsme u nich v Portoriku jedli. Jednou její manžel řekl, že Sol je velmi špatný. Rosa svého bratra hájila. Po jednu hodinu jsme se Alo, Sudha a já těšili jejich souboji. Jídlo bylo hotové, ale nemohli jsme jíst, dokud jejich boj neskončil.

Jsem Rose tak vděčný. Ona mne zachránila, byla hlavním nástrojem pro získání mé zelené karty. Bez té karty bych v uplynulých třiatřiceti letech nemohl v Americe žít.