Každý se musí řídit svou přirozeností

(Svatý muž se koupe v řece. Přihlížející sedí nečinně na břehu a pozoruje ho. Svatý muž před sebou uvidí štíra. Je mu ubohého stvoření líto, a tak ho vezme a velmi pomalu, velmi jemně ho položí na zem. Když ho přenáší, štír ho bolestivě štípne. Svatý muž začne plakat bolestí.)

SVATÝ MUŽ: Chtěl jsem tě zachránit a také jsem tě zachránil. Je tohle má odměna? V každém případě jsem splnil svou povinnost.

(Za několik minut spadne štír znovu do řeky. Přihlížející znovu pozoruje.)

SVATÝ MUŽ: Ó, ubohé stvoření, znovu trpíš. Je mi tě líto.

(Znovu štíra vezme a dá ho na zem. Štír ho znovu štípne, tentokrát ještě bolestivěji. Svatý muž křičí nesnesitelnou bolestí.)

PŘIHLÍŽEJÍCÍ: Jsi hlupák! Proč jsi to udělal? Poprvé jsi udělal chybu a podruhé jsi ji zopakoval.

SVATÝ MUŽ: Můj příteli, co mohu dělat? Mou přirozeností je milovat, mou přirozeností je zachraňovat. Přirozeností štíra je nenávidět, přirozeností štíra je štípat. Já se musím řídit svou přirozeností a štír se musí řídit svou přirozeností. Spadne-li do vody znovu, znovu ho vytáhnu, nehledě na to, kolikrát spadne. Budu poštípaný, budu plakat, budu sténat. Nezapřu ale svou přirozenost, kterou je milovat, zachraňovat a ochraňovat druhé.

(Přihlížející skočí okamžitě do řeky, aby se dotkl nohou svatého muže.)

PŘIHLÍŽEJÍCÍ: Jsi mým učitelem, jsi mým Guruem. Hledal jsem, toužil jsem po Guruovi. Dnes jsem v tobě našel svého skutečného Gurua. Protože jsem teď tvým žákem, spadne-li štír zase do řeky, budu to já, kdo ho vyndá zpět na zem.

(Žák zpívá.)
/Amar bhabana
Amar kamana
Amar eshana
Amar sadhana
Tomar charane
Peyechhe ajike thai
Moher bandhan hiyar jatan
Timir jiban shaman shasan
Habo abasan nai nai ar nai/

[Mé myšlenky, mé touhy, má aspirace, disciplína mého života
dnes našly u Tvých Nohou své útočiště.
Spoutání lákavého lpění
a bolesti srdce,
život temnoty a utrpení smrti
již více nevidím, již více necítím.]

(Pomáhá svatému muži vylézt z řeky. Guru teď sedí na břehu a dívá se. Za několik minut štír znovu padá do řeky. Žák ho chytí a položí na suchou zem, štír mu však nic neudělá.)

ŽÁK: Jak je možné, Mistře, že mě vůbec neštípl? Myslel jsem si, že mě také štípne. Tebe nemilosrdně štípl dvakrát. Nerozumím tomu.

MISTR: Mé dítě, ty nerozumíš? Mám ti to říci? Uvěříš mi?

ŽÁK: Prosím, prosím, řekni mi to. Budu ti věřit, Mistře.

MISTR: Také štír má duši a ta mu řekla, že kdyby štípl tebe, místo, abys ho dal na zem, byl bys ho okamžitě zabil. Štír věděl, že bys to nepřijal, že bys netoleroval jeho nevděk. Nedostalo se mu od tebe ujištění, že je v bezpečí. Protože tohle cítil, neublížil ti. V mém případě duše štíra věděla, že bych ho nikdy nezabil, bez ohledu na to, kolikrát by mě štípl. Jen bych ho vzal a položil na zem, aby byl v bezpečí. Lidé v obyčejném světě také bojují, hádají se a hrozí druhým, jen když vidí, že jejich protivníci jsou buď slabí, nebo nechtějí bojovat. Vidí-li, že je někdo silnější než oni, zůstanou zticha.

ŽÁK: Mistře, máš žáky?

MISTR: Mám mnoho, mnoho žáků.

ŽÁK: Co s nimi děláš?

MISTR: Dávám a beru, beru a dávám. Každý den beru jejich jed a dávám jim nektar. Beru jejich aspiraci a dávám jim realizaci. Beru od nich to, co mají, nevědomost, a dávám jim to, co mám, moudrost. Oni mi dávají ujištění mého projevení a já jim dávám ujištění jejich realizace. Potřebujeme se navzájem. Vy potřebujete mě, abyste do mě mohli vlít svou nečistotu, nedokonalost, temnotu a nevědomost. A já potřebuji vás, abych vás mohl naplnit vším, co mám, vším, co je ve mně. Takto se navzájem naplňujeme. Vaší přirozeností je dát mi to, co máte: nečistotu, temnotu, nedokonalost, omezení, spoutání a smrt. Mou přirozeností je dát vám, co mám já: čistotu, lásku, radost, světlo, blaženost a dokonalost. Když vaše přirozenost vstoupí do mé přirozenosti a má přirozenost vstoupí do vaší přirozenosti, budeme oba zcela projeveni a zcela naplněni. Takto hledající a učitel naplňují Věčného Kormidelníka, Nejvyššího.