Zvědavost, nebo potřeba ⁹

Jsem nesmírně šťastný, pyšný a hrdý na to, že jsem tu dnes večer ve vašem středu. Strávím na britských ostrovech asi měsíc. Mám-li se vrátit do New Yorku, kde žiji, aniž bych složil svůj uctivý hold Walesu, byl by to vrchol mé hlouposti a nevědomosti.

Rozumím, že toto je malá univerzita — malá velikostí, ale ne výškou, a ne hloubkou. Vím, že tady máte 350 studentů. Byl jsem na Yale, Princetonu, Cornellu, Harvardu a většině významných univerzit ve Spojených státech. Najdete tam tisíce a tisíce studentů. Ale to, co potřebujeme, je kvalita, a ne kvantita. To, co potřebujeme, je aspirace a nic jiného. Hledání pravdy — to je věc, kterou všichni potřebujeme. Když máme toto vnitřní volání po Pravdě, nepotřebujeme nic jiného.

Nyní, jak víte, včera jsem byl v Oxfordu; dnes jsem tady, 23. budu v Cambridge. Pak pojedu navštívit Skotsko, Irsko, Francii a Švýcarsko. Co tam budu dělat? Dělám jen jednu věc. Jako pták létám z jednoho místa na druhé. Má křídla jsou láska a služba. Jedno křídlo je láska, druhé křídlo je služba. Snažím se milovat lidstvo. Snažím se sloužit lidstvu. To je to, co jsem dělal doposud. Tak jsem přišel sem milovat Boha uvnitř vás a sloužit božství uvnitř vás.

Zvědavost, nebo potřeba. Zvědavost není potřeba. Potřeba není zvědavost. Jsou od sebe tak daleko jako severní a jižní pól. Zvědavý člověk nechce pravdu. Nepotřebuje pravdu. Chce od druhých jen slyšet, jak pravda vypadá. Ve velmi vzácných chvílích může chtít pravdu vidět zdálky, bojí se k ní však přiblížit osobně. Má pocit, že v okamžiku, kdy se k pravdě přiblíží, ho její vulkanická síla zničí, zničí jeho pozemskou existenci, která není ničím jiným než nevědomostí.

Zvědavost páchá dva neodpustitelné hříchy. Zabíjí naši spontánní lásku ke světlu, osvěcujícímu světlu, které přeměňuje náš život a umožňuje nám uskutečnit nejvyšší Pravdu. Uhasíná také náš vnitřní plamen, což je normální a přirozený plamen. Tomuto vnitřnímu plamenu říkáme aspirace. Čím výše tento plamen aspirace vystoupá, tím dříve dosáhneme Břehu Zlatého Za.

Zvědavost se bojí dvou věcí: nejvyšší Skutečnosti a Božskosti. Když se na zvědavost podívá všepřesahující Skutečnost, zvědavost okamžitě utíká, hledá únik, úkryt, protože cítí, že bude ihned odhalena. Když se na zvědavost podívá Božskost, zvědavost ji kvůli strašlivému strachu prokleje. Má pocit, že do samotného jejího dechu vstupuje naprostý cizinec.

Zvědavost má dva blízké přátele: pochybnost a žárlivost. Pochybnost sytí zvědavost právě ve chvíli, kdy božský mír, láska, blaženost a síla duchovního Mistra chtějí nepodmíněně pomoci lidstvu. Žárlivost dává zvědavosti pocítit, že je mnohem horší než opravdoví hledající nekonečného Světla. Žárlivost nedovoluje zvědavosti, aby se přátelila s duchovními hledajícími nebo aby od nich přijímala duchovní pomoc. Žárlivost říká: „Je-li ten duchovní hledající nebo Mistr tak velký, co na tom? Zůstanu v síti nevědomosti. Nevadí.“ Žárlivost vede zvědavost k tomu, aby zůstala tam, kde je.

Zaměřme teď svou pozornost na potřebu, božskou potřebu. Jedinou skutečnou potřebou člověka je duchovnost. Co je to duchovnost? Duchovnost je společným jazykem člověka a Boha. K tomu, aby jeden člověk rozuměl druhému, máme zde na zemi stovky a tisíce jazyků. Co se však týká Boha a člověka, existuje jen jeden jazyk, a tím jazykem je duchovnost. Pokud jde člověk po cestě duchovnosti, může s Bohem snadno mluvit tváří v tvář.

Potřeba, božská potřeba, je vnitřní nutkání vidět to nejvyšší a cítit to nejhlubší. Dnes vidíme to nejvyšší, zítra budeme cítit to nejhlubší a pozítří do toho nejvyššího i nejhlubšího vrosteme.

Bůh je nejen potřebou, ale také jedinou potřebou. Jak a proč je Bůh jedinou potřebou? Protože všechno nás tím nebo oním způsobem zradilo nebo zradí. Bůh však nikdy nezradil upřímné hledající nekonečné Pravdy. Nemůže být žádné volby. Pokud skutečně pláčeme po vnitřní Pravdě, nekonečné Pravdě, Bůh nás nezradí.

Dnešní touha nás nutí popírat a vyhýbat se Pravdě, Bohu. Zítřejší aspirace nás donutí vidět Boha Božskost, Boha Vnitřního kormidelníka. Co máme na mysli tím, když říkáme, že Bůh je jedinou potřebou? Co ve skutečnosti myslíme, když používáme slovo ‚Bůh‘? Myslíme tím realizaci Boha neboli sebeobjevení. Používejme výraz ‚realizace Boha‘. Realizace Boha je nejen možná, ale i dosažitelná. Co víc, je nevyhnutelná.

Vnější pláč máme. Se svým vnějším pláčem cítíme uspokojení z toho vlastnit a být vlastněni. Se svým vnitřním pláčem rozšiřujeme sami sebe, zvětšujeme sami sebe, naplňujeme Boha zde na zemi.

Nesmrtelný básník Shakespeare řekl:

Potřeba je největším požehnáním. Hloubku potřeby nedokážeme změřit.

Lidskou potřebou je Bůh.
Boží potřebou je člověk.

Člověk potřebuje Boha pro své nejvyšší transcendentální uskutečnění. Bůh potřebuje člověka pro své naprosté projevení zde na zemi. My potřebujeme Boha, abychom uskutečnili svou nejvyšší existenci. Bůh potřebuje nás, aby se zde na zemi projevil úplně, božsky a zcela.

Bez toho, abychom realizovali Boha, nemůžeme mít nezměrný mír, světlo, blaženost a sílu. Bez Boha zůstáváme neuskutečnění. Podobně Bůh zůstává bez člověka neprojevený.

Musíme lidstvo oduševněle milovat a nepodmíněně mu sloužit. Realizace Boha je nanejvýš důležitá. První věci první; naší první potřebou je realizace Boha neboli sebeobjevení.

Philip Sidney řekl:

Když následujeme duchovní život, když kráčíme cestou duchovnosti, jedno velké a důležité slovo máme stále na obzoru, a toto slovo je „oběť“. Musíme obětovat naši samotnou existenci pro druhé — to, co máme a to, čím jsme. Co máme, je ochota a to, čím jsme, je radost. Tuto radost můžeme mít jen tehdy, když jdeme hluboko dovnitř. Když jsme radostní uvnitř, jsme ochotní vně. Je-li naše vnitřní existence zaplavena radostí a blažeností, pak jen tehdy budeme dychtivě, více než dychtivě pomáhat vnějšímu světu. Jestliže je v nás ale neplodná poušť, není-li v nás světlo, jak budeme pomáhat a sloužit lidstvu? Takže máme-li radost, tak tuto radost dnes nebo zítra, dříve nebo později, můžeme vynést do popředí, a nabídnout lidstvu. Musíme milovat lidstvo oduševněle, sloužit lidstvu nepodmíněně.

Jak jsem již dříve řekl, zvědavost není potřeba, zvědavost není duchovnost. Nemůžeme však očekávat, že se staneme upřímnými přes noc. Nejsem-li upřímný teď, nemohu se stát upřímným okamžitě. Pokud jsem Pravdu nerealizoval, nemohu ji realizovat přes noc. To je nemožné. Jestliže však ze zvědavosti budu chtít vidět, co se odehrává v upřímných duchovních hledajících, kteří cítí, že Bůh je jedinou potřebou, možná se sám pokusím jednat upřímně, protože v nich uvidím něco božského a naplňujícího. Jde-li někdo ze zvědavosti k upřímnému duchovnímu hledajícímu nebo duchovnímu Mistrovi, může v něm nebo okolo něj vidět něco, co nikdy předtím neviděl. Mám několik studentů, kteří ke mně přichází s velice omezenou aspirací. Musím říci, že mám také mnoho upřímných studentů. Neodrazuji však ty, kteří jsou teď jen zvědaví, a ještě nemají skutečnou aspiraci. Cítím, že pokud ke mně přicházejí jen ze zvědavosti, nevadí. Mohou se stýkat s upřímnými hledajícími a zjistit, co získávají ze svého skutečného duchovního života. Ti zvědaví mohou ucítit, že duchovní život změnil povahu těch upřímných, že jim dal nové světlo a mír a nový význam jejich vnějšímu životu. Tehdy mohou být inspirováni následovat jejich příklad.

Setkal jsem se s nejednou naprosto zvědavou lidskou bytostí, která byla přeměněna ve skutečného, upřímného hledajícího. Pravda musí být uskutečněna dnes nebo zítra, a pokud teď nemáme tu největší upřímnost, nevadí. Upřímnost roste. Upřímnost může být vypracována jako sval. Nemáme-li nyní bezvýhradnou aspiraci, nevadí. Aspiraci, vnitřní nutnost, si můžeme vyvinout.

Dnešní aspirace je zítřejší realizací. To je ta nejvýznamnější moudrost, kterou vám mohu nabídnout, nejdražší sestry a bratři, hledající nekonečné Pravdy. Začněte teď a tady.