Některé věci trvají dlouhou dobu, než se ve vnějším světě uskuteční. Jak si můžeme být jistí, že cvičíme trpělivost a nevyvíjíme sebeuspokojení?

Sri Chinmoy: Někdy si myslíme, že když je cíl tak vysoko a je tak úžasný, že na to máme hodně času. To ale děláme obrovskou chybu. Myslíme si: „Můj Bože! Je to tak obtížný úkol! Nechme tomu svůj čas — čtyři roky, pět let, nebo dokonce šest let — protože je to tak velká a těžká věc.“ Ale nevíme, v kterém okamžiku vstoupí do naší mysli letargie. Budeme-li každý den, každou hodinu tvrdě pracovat a budeme-li mít zároveň trpělivost, pak řekneme: „Dnes se mi to nepodařilo. Podaří se to zítra. Nepodaří-li se to zítra, tak určitě pozítří.“ Ale bohužel, po několika týdnech nebo několika měsících nebo za rok ztratíme intenzitu. Chybí-li delší dobu intenzita, pak ochota, a dokonce i připravenost odejdou. V té chvíli si užíváme život svým vlastním způsobem. Dříve jsme se velmi upřímně a velmi obětavě snažili něco dokázat. Cítili jsme: „Opravdu se hodně snažím. Dnes jsem toho nedocílil, ale zítra to dokážu.“

Farmář obdělává pole dnes, zítra i pozítří se stejnou upřímností. Potom vyklíčí setba a sklidí bohatou úrodu. Stejně tak v našem životě musíme vědět, že nám Bůh dal potřebné množství trpělivosti. Ale pokud ji nepoužijeme, pak do nás vstoupí letargie, sebeuspokojení a ostatní nebožské kvality a my se budeme vymlouvat, že náš cíl je něco velmi významného a důležitého. Řekneme, že Řím se také nepostavil za jeden den. Vstoupí-li do naší mysli tato myšlenka, pak prostě jen klameme sami sebe. Cíl může být velmi vysoko nebo velmi daleko, ale my musíme každý den udržovat stejnou rychlost. Zpomalíme-li jeden den svou rychlost, pak musíme další den zrychlit, abychom to dohnali.