Část II — Sebeobjevování

Sebeobjevování2

Sebeobjevování je vnitřní pohyb. Zvládání světa je vnější pohyb.

Sebeobjevování je vnitřní cesta. Zvládání světa je vnější cesta.

Sebeobjevování je vnitřní dobrodružství. Zvládání světa je vnější dobrodružství.

Sebeobjevování je vnitřní zkušenost. Zvládání světa je vnější zkušenost.

Sebeobjevování je vnitřní dokonalost. Zvládání světa je vnější dokonalost.

Pohyb, cesta, dobrodružství, zkušenost a dokonalost.

Vnitřní pohyb je vize života ticha. Vnější pohyb je vnímání života zvuku.

Vnitřní cesta zná cíl dokonce dlouho předtím, než dorazí do cíle. Vnější cesta zná cíl až tehdy, když cíle dosáhne.

Vnitřní dobrodružství je inspirováno aspirací a udržováno oddaností. Vnější dobrodružství je inspirováno představivostí a podporováno odhodláním. Vnitřní zkušenost je: Bůh a já jsme jedním; jsme věčně jedním. Vnější zkušenost je: Bůh nemusí a nemůže zůstat navždy vzdálený, je snadno na dosah, a pokud Ho hledáme, musíme Ho spatřit, cítit Ho a vrůst do Něj.

Vnitřní dokonalost je "Já jsem.“ Vnější dokonalost je „Já mám.“

Vnitřní cesta sebeobjevení potkává cestou protivníka jménem pochybnost. Pochybování zpomaluje naše sebeobjevení na neurčitou dobu. Vnější cesta zvládání světa potkává cestou protivníka jménem strach. Strach zpomaluje naše zvládání světa na neurčitou dobu. Pochybnost se pokouší zničit kosmické semínko uvnitř nás. Strach nám nedovolí vidět kosmické semínko nebo kosmický strom.

Potřebujeme meditaci a potřebujeme koncentraci. Pro sebeobjevení potřebujeme meditaci, život meditace. Pro zvládnutí světa potřebujeme koncentraci, sílu koncentrace. Naše meditace touží po skutečnosti Nekonečna. Naše koncentrace touží po bezprostřední skutečnosti. Koncentrace chce něco tady a teď, mžiknutím oka. Meditace chce všechno pomalu, neustále a neomylně. Koncentrace klade nejvyšší důležitost na rychlost, zatímco meditace klade největší důležitost na ticho.

Sebeobjevování nám ukazuje cestu. Tato cesta je mezi zahalením našeho ducha a vývojem života. Duch je zahalen hmotou a nyní se pokouší vyvíjet sám. Mezi zahalením ducha a vývojem života existuje cesta. To je to, co se učíme od sebeobjevování. Je ještě další významná cesta, cesta mezi naším odhalením a naším projevením zde na zemi. A to je cesta zvládnutí světa. Odhalujeme to, co máme uvnitř, a pak projevujeme své odhalení. Jak to děláme? Děláme to silou svého zvládání světa. Zvládáme-li svět, jdeme po cestě mezi naším odhalením a naším projevením.

Ten, kdo objevil své nejvyšší Já, je Božím nástrojem, vědomým a osvíceným. Ten, kdo zvládl svět, je také Božím nástrojem, vědomým a naplňujícím. Ten, kdo ve vnitřním světě realizoval Boha, je ve vnitřním světě nepochybně lepším nástrojem než ten, kdo jen zvládl vnější svět. Ale ten, kdo zvládl vnější svět, je ve vnějším světě zasvěcení lepším nástrojem než ten, kdo jen objevil sám sebe ve vnitřním světě.

Existují některé duchovní postavy, které kladou větší důraz na sebeobjevení než na zvládnutí světa, zatímco jiní dávají větší důraz na zvládnutí světa než na sebeobjevení. Obě strany mají pravdu svým vlastním způsobem. Cítí, že sebeobjevování je aspirací a zvládnutí světa je zasvěcením. Ale aspirace a zasvěcení by měly jít společně. Na druhou stranu, když se ponoříme hluboko do nitra, cítíme, že se i v aspiraci rýsuje životní dech zasvěcení; podobně se v zasvěcení rýsuje životní dech aspirace. Jsou jedním. Měly by být neoddělitelné, stejně jako rub a líc stejné mince. Ten, kdo v sobě objevil to nejvyšší, ten, kdo objevil svůj zdroj a současně zvládl svět, je nepochybně jedinečným nástrojem jak na zemi, tak i v Nebi.

Aby se člověk stal dokonalým nástrojem ve vnitřním i ve vnějším světě, musí procvičovat jak aspiraci, tak zasvěcení. Aspirace je vnitřní bohatství, vnitřní dosažení a vnitřní tajemství. Zasvěcení je vnější bohatství, vnější dosažení a vnější tajemství. Obojí má zásadní význam. Ale na úplném začátku duchovního života musí hledající nejprve cvičit aspiraci, a až potom zasvěcení. Když hledající prožije určitý čas v duchovním životě, může praktikovat obojí současně. Tehdy vidí, že aspirace a zasvěcení jsou jako dvě navzájem se doplňující duše. Ale na samém počátku, když hledající vstoupí na cestu, je vždy lepší, aby věnoval maximální pozornost své aspiraci, a až později se věnoval zasvěcení. Jakmile si je jistý svou aspirací, je pro něj mimořádně důležité, aby se věnoval také zasvěcení.

Když aspirujeme, když zasvětíme sami sebe, nakonec objevíme, čím věčně jsme: svým věčným Já. A když zasvětíme sami sebe, dosáhneme zvládání světa. Je to díky našemu zvládnutí světa, že můžeme inspirovat své spoluobčany, své bratry a sestry ve světě, aby vstoupili do života aspirace a sebeobjevování.


SDW 8. 11. února 1976, 15:30