Moje jediná touha
Protože můj tatínek byl inspektorem železničních drah, mohli jsme cestovat po celé Indii zadarmo. Tatínek si mohl sebou vzít jedenáct lidí: dva sluhy, jednoho kuchaře a osm příbuzných.Mně se jízda vlakem velice líbila. Vlaky byly dlouhé, s mnoha sedadly. V té době ještě nebývaly tak přeplněné. V současnosti jsou velice přecpané, není tam žádné místo. Indické vlaky jezdí pomalu jako volské povozy — dvacet, třicet mil za hodinu (30-50 km/h).
Mou jedinou touhou a ambicí bylo stát se vlakovým průvodčím nebo inspektorem, jako byl můj tatínek. Tatínek začínal jako obyčejný úředník na železniční dráze Assam-Bengal. Později se stal inspektorem celé dráhy. Bůh však moji touhu nenaplnil.
Kdykoli jsme jeli vlakem, celá rodina usnula, jenom já jsem se nemohl dočkat, až uvidím další stanici. Lidé tam nosili věci na hlavách a zvláštním způsobem vykřikovali: „Čaj! Betelové ořechy! Indické cigarety! Opravdové cigarety!“ a spoustu jiného. Moje maminka, bratři a sestry spali, ale já jsem nemohl spát!
Život není nic jiného než žert! Kdo by si v té době pomyslel, že jednou po mně pojmenují vlak? Dnes existují dva Mírové vlaky Sri Chinmoye. Jeden jezdí mezi Amerikou a Kanadou, a ten druhý jezdí kolem Emy na Sicílii.
