Můj Pane, Ty víš, že jsem obětí...

„Můj Pane, Ty víš, že jsem obětí neustálých pochyb.
Řekni mi, prosím, zda máš Ty někdy příležitost pochybovat o Sobě.“

„Mé nejsladší dítě, jen jedinkrát jsem měl v průběhu Svého nekonečného Života příležitost o Sobě pochybovat.“

„Jen jedinkrát, Můj Pane!
Kdy?“

„Mé dítě, bylo to tehdy, když jsem stvořil Své stvoření a uviděl, že se ke Mně stalo zcela připoutaným.
Já jsem Stvořitel, věčný, volný a ne-připoutaný.
Jak mohlo být Mé stvoření připoutané, naprosto připoutané a svázané?
Věř Mi, Mé dítě, nedokázal jsem si to vysvětlit.
Musel jsem pochybovat o Svých vlastních schopnostech.“

„Můj Pane, odpusť mi, nemůžu s Tebou souhlasit.
Tys mne vytvořil.
Já jsem Tvé stvoření.
Jak mohu žít, aniž bych byl k Tobě připoutaný?“

„Mé dítě, nechci, abys byl ke Mně připoutaný, chci, abys Mi byl oddaný.“

„Můj Pane, jaký je v tom rozdíl?“

„Mé dítě, rozdíl je tento: připoutání je zklamání, zklamání je zničení.
Oddanost je Světlo Moudrosti a Světlo Moudrosti je Výška Uskutečnění.“