Šílený vlak versus Boží Vůle

Byl to místní vlak linky IRT směrem z Manhattanu, který jel o půl jedné ráno. Náš vlak měl normálně zastavovat v každé stanici, ale od 42. ulice, od Times Square, začalo to, co se mělo stát šílenou jízdou. Vlak letěl jako příšera utržená z řetězu a odmítal zastavit. Předpokládal jsem, že vystoupím na 79. ulici, ale vlak měl svůj vlastní plán. Každou stanici ignoroval a projížděl ji nejvyšší rychlostí. Náš vlak překonal i expres, který zastavuje jen na hlavních uzlech. Odmítal zpomalit, natož zastavit, a jel dál jako šílený slon.

Mladí chlapci a děvčata jedoucí ve voze byli v sedmém nebi blaženosti, ale starší lidé šíleli. Byli odvezeni na míle od své trasy a neměli jistotu, zda pojede vlak v opačném směru, aby se mohli bez velkých problémů vrátit. Navíc díky té divoké rychlosti cítili, že hrozí nebezpečí nehody. Co kdyby vlak dohnal svého předchůdce stojícího ve stanici?

Ve voze s námi jela kupodivu i jedna stará bengálská žena. Později jsem zjistil, že pocházela z Potie, Chittagongu, z východního Bengálska, pouze čtyři míle od mého rodiště. Oba jsme byli v uhánějícím vlaku v New Yorku, pouze dvacet tisíc kilometrů od našeho rodného domova. Představte si mé překvapení, když jsem ji slyšel, jak pláče a naříká výrazným chittagongským dialektem: „Ó Pane, Ó Pane, jsme ztraceni!“

Šel jsem k ní a žertem jsem stejným dialektem řekl: „Bůh se nespokojí pouze s vaším životem, ale chce také i naše životy.“ Jak zaslechla svůj vlastní dialekt, slzy užaslé blaženosti jí vstoupily do očí a objala mne s mateřskou láskou. Pokoušel jsem se ji konejšit a uklidnit, ale její pláč nepřestával. Nepřestával ani pláč ostatních žen zachvácených panikou.

Naši divokou jízdu zastavil šílený řidič na 130. ulici, a byl ihned zatčen dvěma policisty. Zpráva o bludném vlaku putovala drážním telefonem od jedné stanice ke druhé. Policie se neúspěšně pokoušela zastavit vlak na různých místech trati. Bylo to dost zvláštní, ale řidič nebyl opilý. Vypadalo to, jako by ho nějaká neviditelná síla učinila nástrojem pro svou osudovou jízdu, při které se chtěla osvobodit od všech pout a nespoutaně a nebojácně letět do hrudi noci.

Na naší cestě byla jediným člověkem pozvána smrt, ale Boží Milost chtěla jinak a zrušila tuto schůzku.

Creative Commons License
Na toto dílo se vztahuje licence Creative Commons s atributy: "Uveďte autora", "Neužívejte komerčně" a "Neměňte obsah".

Sri Chinmoy, Moje konzulární léta.Poprvé vydáno nakladatelstvím Madal Bal v roce 1998.

Toto je 1151st. kniha, kterou Sri Chinmoy napsal od svého příchodu na západ v roce 1964.

Poznámka:

Zveřejňujete-li na jiných stránkách zkopírovaný text, doplňte prosím následující informace o licenčních podmínkách:


Sri Chinmoy
Z knihy Moje konzulární léta, dostupné pro zveřejnění podle "Creative Commons license"

Close »